Trošku hlouběji...

  Nejtěžší životní situace teď nacházím těmi nejužitečnějšími. Parkour je vlastně metoda stavění se proti překážkám (přeneseně je překážka těžkou životní situací) a učení se z jejich překonávání, jako z těžkých životních situací. Rozdíl je ale v intenzitě. Protože v parkouru si situaci můžeme zopakovat vícekrát, máme větší šanci se něco naučit a menší šanci na to, aby nám něco uniklo.

  Klíčem k získání ponaučení je pozornost. Buďme pozorní k tomu, co děláme, jak to děláme a proč to děláme. Zkoumejme vlastní reakce = zkoumejme vlastní nitro. Poznejme sami sebe za vrstvou vzorců chování, naučených reakcí, za lpěním na věcech, které už nejsou a podobně.

 

  To je svoboda – zbavení se zmíněného. Dokud nepoznáme tyto omezení, nebudeme zcela svobodní. Proto není možná úplná svobodná volba. Naučme se svobodě pohybu a naučíme se svobodě života, protože jak nám někteří moudří říkají – vše, co je uvnitř, je i vně. Z toho můžeme vyvodit, že vše, co bude vně, bude i uvnitř, protože jedno bez druhého nemůže být a obě strany jsou totožné. Změna se děje současně. Svoboda pohybu = svoboda v životě.

  Tady si uvědomuji, proč ti, kdo se tohohle zbavili, rádi a úmyslně popichují ostatní. To proto, abychom si uvědomili to, co nám brání být svobodnými. Možná proto se také říká, že nezáleží na tom, co děláme, ale jak to děláme. Nemůžeme dělat nejlépe, jak umíme, dokud nejsme ve tom nejlepším stavu. (Žádný vnitřní konflikt; žádné omezující názory, kterých bychom se drželi...)

Tímto je také možná myšlený soucit, o kterém je k dočtení v textech spojených s Buddhou. Protože sami chápeme, že jsme se nechávali ovládat vlastním myšlením, jsme schopni odpouštět činy ostatních, které vycházejí právě z oných myšlenek, stavů, názorů...