Zranění pro naše vlastní dobro / Injury for our own good

  Zranění je příležitost. Jen malá změna v tréninkovém plánu. Když to, co se nám přihodí, nebudeme brát jako katastrofu, ale jako příležitost, může nám ve finále víc dát, než vzít. Je to součást našeho tréninku. Vymknutý kotník, zlomená noha, vykloubené rameno, všechno jsou to příležitosti se o sobě něco naučit. Stejně jako překážce přizpůsobujeme techniku, tak handicapu přizpůsobíme trénink. Nic složitého.

 Za pozitivní věc můžeme také brát nucené zaměření se na jinou část těla při posilování a jiných prospěšných činnostech.

 Co by jsme si, podle mého, měli vzít ze zranění nejvíce? Ponaučení. Znát důvod, proč se nám přihodilo. Když jsem se na tohle zaměřil, ve většině případů jsem přišel na to, že jsem prostě a jednoduše ztratil pozornost. Kdyby se tak stalo jednou, dvakrát, asi bych se o to nezajímal. Stalo se. Ale když ten samý důvod stojí za většinou mých chyb, už mi to začalo být podezřelé. A tak jsem tomu začal věnovat pozornost. Začít věnovat pozornost mému problému znamenalo začít věnovat pozornost všemu, co při tréninku dělám. Dech, odraz, let, dopad, chůze, zvuky…  Od té doby jsem vše, čemu věnuji vědomě pozornost, zlepšil.

  Jsou tu ale i chvíle, kdy na tohle všechno zapomínám a stává se ze mě skákající filozof. Neustále zamyšlený, nedávající pozor a bum! Další zářez na holeni, chvilka křiku, návštěva pohotovosti. A krom toho ušpiním spot. Někdy je zábava být jako hadrová panenka. Roztrhnu se – zašijí mě. Zbytečně moc to ale bolí. Možná bych si ale neuvědomil tohle všechno, nebýt těchto lekcí.

  Součástí zlepšování sebe sama se mi stala sama meditace. Není to nic neobyčejně neobyčejného, jen perfektně zaplňuje díru mé nepozornosti.

  Konečně chápu význam rady ‚trénujte v každém okamžiku‘. Je to prosté, ale ne tak jednoduché se tím řídit. Věřím však, že to přinese své ovoce.

Looking forward for the third!

  Injury is an oportunity. Only small change in a training plan. If we won’t take it as a disaster,  but as an oportunity, then in the end, it can give us more than take. It’s a part of our training. Twisted ankle, broken leg, dislocated shoulder, these all are oportunities to learn something about us. As we are adapting technique to obstacle, so we’ll adapt training to our handicap. Nothing difficult.

  We can also take forced focusing on a different body part when we’re having an excersice and when we’re doing other helpful activities as a positive thing.

 

  What should we take from injury? A lesson. To know the reason, why it happened to us. When I focused on it, in most cases I found out that i simply lost my attention. If this would happen once or twice, I wouldn’t care. It happens. But when it’s the same reason again and again, I started to care. So I began to pay attention. To pay attention to my problem meant to pay attention to everything what I do while training. Breathing, take-off, flying, landing, walking, sounds… Since then, I‘ve improved everything to witch I paid attention.

  But there are also moments, when I forget all this and I become a jumping philosopher. Thinking all the time, not paying attention and dang! Another tally on my shin bone, a moment of scream, seeing a surgery. And beside this, I make the spot dirty. Sometimes it’s funny to be like ragbaby – I rip up, they sew me together. But it unnecessarily hurts too much. Maybe, I would not relalize this all, if there would not be those lessons.

  Meditation became part of my improving process. It’s not something extraordinary, it only perfectly helps me to solve my inattention problem.

  Finally I understand this advice: ‚Practise in every moment.‘ It’s simple, but It‘s not so easy to do it. However, I believe it will pay out.