Důvody a Cíle

  ...aneb jak to všechno začalo.
Je tomu už pár let, co jsem se, tehdy ještě jako vyhublý, zesláblý kluk bez špetky sebedůvery, dostal omylem k freerunnerskému videu. Slovo dalo slovo a už jsme si, spolu s mým bývalým spolužákem, obrnkávali holeně o lavičky... Nebylo to nic, s čím bychom potěšili porotu talentové soutěže, ale byl to sranda. Po delší dobu se to s námi táhlo způsobem "čtvrtý tréning = čtvrté video". Čas plynul a skupinka se rozrůstala, až se dostala do dnešní podoby. Ani v nejmenším nemohu říci, že bych byl na sebe pyšný. Od deváté třídy uplynuly už tři roky a je to právě až v těchto dnech, kdy se ve Varech rozjíždějí tréninky, po kterých bych byl schopný, někdy i bez přílišného váhání, prohlásit, že se věnujeme parkouru.
  Ať se snažím, jak se snažím, stále nemohu najít pevný důvod, proč se tomu nadále věnuji. Pravděpodobně je právě tohle jeden z důvodů, proč už nejsem mnohem dále po fyzické a technické stránce. Co mě ale motivuje k tomu, abych nepřestal? Jsou to výkony těch, se kterými se společně potím, dokrve rozedírám ruce a otvírám staré rány na holeních. Oni jsou to, co mě v současné době nejvíce motivuje. Nehledejte v tom nic romatického, protože je to možná jen čistá soutěživost.
  A cíle? Cíl by mi byl důvodem, proč nepřestávat. Vím však, že bezcílné bloudění nenese mnoho ovoce, a tak se ten cíl budu nadále snažit najít, poté ho splnit a najít další.
  Zatím mám jen přání. Zažít trénink v Lisses, abych věděl, jak že to vlastně chodí mezi těmi nejtvrdšími.